Zvoníci na Černé věži
Po dostavbě Černé věže v roce 1557 byl do věže zavěšen i nový zvon. Dá se tedy říci, že tímto rokem se začíná psát historie věžných na Černé věži, tedy i klatovských zvoníků. Většinu jejich jmen již zavál čas, ale možná by se alespoň některá dala dohledat v pečlivě vedených místních farních kronikách. Ale vyjmenovat všechny, to už nikdo nedokáže! Alespoň si zde v krátkosti můžeme připomenu poslední věžníky a zároveň i zvoníky. V 19. století se jednalo o členy rodiny Zacharů. Po nich, tj. od roku 1898, převzal roli Antonín Kubík starší. Po roce 1935 převzal zvonickou štafetu jeho syn Antonín Kubík mladší. Ten na věži sice vyrůstal, ale jako dospělý již na věži nebydlel.
Věžný na Černé věži
V horní části Černé věže bydlel v minulosti věžný, který znělkou hlásné trubky ohlašoval večerní čas, zvláště od 22 hodin do čtvrté hodiny ranní obcházel po ochozu, obhlížel město, okolí a každou hodinu troubil do všech stran, aby lidé věděli, že skutečně bdí. Při zjištění požáru vyhlásil věžný poplach úderem srdce zvonu a podle počtu úderů lidé poznali, ve které čtvrti hoří. Později již nebyl poplach vyhlašován pomocí zvonu, ale na Černou věž byl zaveden telefon. Jednalo se o úplně první telefon ve městě a spojoval věžného se strážnicí, která sídlila v budově radnice.
Pan Kubík a jeho koza na věži
Onehdy za starých časů, ještě za císaře pána, šel věžný pan Antonín Kubík takhle po obědě po náměstí. Z fajfky pokuřoval a pranic si z ničeho nic nedělal.
Tenkrát bylo hodně dětí a drobotina sdílela s dospělými stejný osud, tak někdo z hloučku zvědavě povídá: „Pane Kubíku, co furt nahoře děláte? A máte tam taky nějaký zvíře?“
Pan Kubík se zastaví, zrakem přejede po dětech a povídá: „Vy ste mi ňáký zvědavý, ale abyste věděli, tak mám nahoře kozu.“
To víte, děti se rozutekly domů a svojí příhodu s panem Kubíkem si nenechaly pro sebe, ale pěkně zčerstva ji doma pověděly. Přišel podvečer, a jak bylo tenkrát dobrým zvykem, sousedé se sešli v hostinci a všichni povídali o tom, co jim den přinesl. Také pan Kubík, nežli mu začne služba na věži, si zašel na své oblíbené orosené. Sotva však zasedl ke stolu, už na něj sousedé měšťané dotírali: „Toníku, povídej, co to máš nahoře za zvíře? Po městě se povídá, že prej tam máš kozu? Je to pravda?“
Pan Kubík již věděl kolik uhodilo. To víte, dospělí jsou stejně zvědaví jako ty děti. A jelikož byl věžný filuta, šibalsky povídá: „Jářku nevím, který zvíře myslíte, ale po nějaký štamprličce bych si moh vzpomenouti.“
A tak poručil jeden, druhý, třetí… a další a potom znova dokola. Když již zvědavost sousedů dostoupila vrcholu, Kubík povídá: „Tak abyste věděli, milí páni sousedé, tak je to pravda, že mám nahoře kozu, ale jest také pravda, že je to koza na řezání dříví.“
To bylo řevu, smíchu, ale i řečí o zbytečné kořalce, až hospoda málem spadla. Po nějaké chvilce se situace uklidnila a pan Kubík, aby si sousedy měšťany udobřil, začal povídat své oblíbené historky a všichni poslouchali a byli spokojeni.
Samozřejmě všichni víme, že v hospodě čas plyne úplně jinak, nějak rychleji, a tak najednou začaly hodiny v hospodě bimbat deset a po chvíli zazněla z Černé věže znělka. Všichni v tu chvíli věděli, že za pana Kubíka zaskakuje ve službě jeho žena. Kdo znal Kubíka, věděl, že to nebylo poprvé a ani naposled…
citováno z: RUBÁŠ, Ivan a PROTIVA, Josef. Černá věž. In: Klatovy kdysi a dnes.
Netradiční pohled do historie města. Klatovy 2008.
ISBN 978-80-254-7192-0.
- Pozn.:
- Informace o údajném chování kozy na Černé věži se, podobně jako jiné nepravdivé povídačky, vžila natolik, že i dnes jsou lidé, kteří to stále a stále tvrdí. A jsou i zarputilí jedinci, kteří dvířka do prostoru k převodům hodinových ciferníků (těsně pod posledním patrem Černé věže) vydávají za dvířka do údajného kozího chlívku věžného.
Život na věži však nebyl žádný med. Nejen kvůli neustálému chození do schodů, ale třeba i kvůli úzké vstupní chodbě do věže byl problém spoustu věcí dostat nahoru. Rodina proto využívala k tomu zřízený rumpál, který je dodnes k vidění na ochozu věže. Je ale pravda, že příliš se toho do věže stejně nevešlo. V dnešní době, kdy má každý člověk hromadu věcí, si jen těžko dokážeme představit, jak se osmičlenná rodina do malého prostoru poskládala.
Poslední věžný pan Antonín Kubík (ml.) (foto okolo r. 1960).
Po odchodu do důchodu posledního věžného Antonína Kubíka (ml.) v roce 1962 funkce věžného skončila a již nebyla obnovena. Tradici nočního troubení do všech stran v dnešní době převzala technika.
Poslední věžný na Černé věži
U postavy Antonína Kubíka (ml.) se trochu zastavíme, neboť byl nejen definitivně posledním věžným, ale i na dlouhou dobu posledním zvoníkem. Někteří klatovští pamětníci jej ještě pamatují osobně. Pro nás mladší, kteří jsme jej již nezažili, nám jej připomínají alespoň filmové záběry z dokumentárního pořadu Československé televize: „Z vysokého rodu“ (natočeno 1970). Po odchodu pana Kubíka do důchodu v roce 1962 se zvon Vondra již moc nepoužíval. Ruční zvonění na zvon Vondra nahradila magnetofonová nahrávka, stejně jako noční troubení. Obojí se však časem přestávalo používat úplně. A tak zvon utichl na několik desetiletí…
Dostupné z: https://
Z dlouhého spánku se zvon jen jednorázově probral v roce 1984 (přesně 22. října), při pohřbu tehdejšího předsedy Městského národního výboru Milana Mazucha. Pro tuto příležitost vznikla jednorázová „brigáda“ a jak sami její členi později řekli: „No, nějak jsme to odtahali“, protože v té době již nikdo pořádně nevěděl, jak se na tak velký zvon s tak velkou výchylkou vlastně zvoní.
A zvon na další léta opět utichl…
ZVONÍCI PO ROCE 1989
Svobodu nejen pro naši zem, ale i pro zvon Vondra přinesl listopad roku 1989. Již na přelomu roku 1989 a 1990 zvon svým hlubokým hlasem podporoval akce místního Občanského fóra. Úplně první zvonění po letité odmlce si tak zvon Vondra odbyl (a především „odbil“ 😉) v poledne 27. listopadu při začátku generální stávky, kdy na dvě hodiny přestala pracovat téměř polovina obyvatel a lidé doslova zaplavili centrální náměstí většiny československých měst. O měsíc později (29. prosince 1989) zvon Vondra vyzváněl v půl páté odpoledne na počest zvolení Václava Havla prezidentem republiky.
Z jednoho ze členů jednorázové zvonické party z roku 1984 (Zdeňka Tichého) se tak postupně stával hlavní zvoník nově vznikajících „Klatovských zvoníků“. Právě zásluhou lidí kolem pana Zdeňka Tichého zvon Vondra po roce 1989 nejen dočasně ožil, ale stal se pravidelnou kulisou všech významých výročí a událostí. Zvon a jeho příslušenství prošly opravou provedenou mistrem zvonařem Petrem Rudolfem Manouškem – vnuk Rudolfa Manouška (st.), který v roce 1940 ve své brněnské dílně zavařil prasklý zvon Vondra. Upraveny byly i okenice na zvonici a mnoho dalšího. Byl stanoven harmonogram akcí, při kterých zvon začal pravidelně zvonit (viz termíny zvonění).
Kterak pan Tichý „dozvonil“
Panu Zdeňku Tichému vděčíme nejen za vytvoření party porevolučních zvoníků, kteří tak obnovili tradici ručního zvonění zvonu Vondra, ale především se ze své tehdejší pozice neoddiskutovatelně realizoval při zajištění a organizaci navrácení zvonu Vondra zpět do kondice. A jistě to nebyla jednoduchá práce. Jako příklad si můžeme uvést situaci kolem nových okenic na zvonici Černé věže.
Jak ukazuje následující výřez ze staré pohlednice, okenice na Černé věži (pod ciferníky hodin) byly celá léta spíše taková celoplošná „vrata“, která byla navíc pobita měděným plechem. Zvonice tak byla temná, a jakmile se přestaly okenice pravidelně otevírat při zvonění, byla i zatuchlá. Takové prostředí nesvědčilo jak věžní výdřevě, tak dřevěné stolici zvonu a ani kupříkladu koženému zavěšení srdce.
Jednou z akcí tak bylo nahrazení stávajících okenic novými, které by celou zvonici především provzdušnily. Prosadit tuto změnu, která de facto ovlivňovala vzhled historické památky a dominanty Klatov, bylo asi i v době všeobecné euforie docela martirium. Když došlo ke konečné realizaci nových okenic, nikdo se pořádně se zvoníky neporadil. (To je asi trochu tradice! Podobná situace nastala nedávno při montáži bezpečnostních kamer, kdy jedna z kamer při zvonění překáží úplnému otevření jedné z okenic. A stačilo by pár centimetrů… 😒) Vznikly tedy okenice nové, které sice byly žaluziové, ale v horní části se vůbec nedaly otevírat. Tak místo nadšení a očekávané chvály došlo ze strany zvoníků k oprávněné kritice. Nemožnost otevření celého profilu oken zvonice se totiž hned při prvním zvonění očekávaně projevila. Zvuk zvonu nebyl schopen pořádně opustit zvonici, a mimo jiného pobyt ve zvonici se stal naprosto nesnesitelným. Zkuste však někoho přesvědčit, aby se něco nového (a tak nákladného!) předělalo. Snad jen díky neústupnosti pana Tichého jsou okenice dnes předělány a zvonění je takové, jak má být.
A jak to bývá, člověk si takto nadělá nejednoho nepřítele. A ten čeká na příležitost…
A ta příležitost přišla poměrně záhy – při svatbě současné zvonířky a jednoho z dřívějších zvoníků. Když parta tehdejších zvoníků čekala před radnicí na to, až novomanželé vyjdou z radnice hned vedle Černé věže, někoho napadlo: „Což takhle novomanželům ke svatbě zazvonit!“ A když je hloupý nápad v hlavě… a klíč od Černé věže v kapse… Je rázem na průšvih zaděláno!
Tak byl pan Tichý, coby vedoucí zvoník, za toto neschválené zvonění zbaven své funkce. Jak sám kdysi někde u piva řekl, ona to stejně byla jen otázka času, kdy si někdo něco podobného na něj vymyslí. A takhle to aspoň byl pořádný zvonický průšvih, za který to prý fakt stálo!
Současný stav Klatovských zvoníků
V současné době převzal od pana Tichého vedení klatovských zvoníků jeho „zvonický žák“ Ján Hudač, kolem kterého se vytvořila parta zvoníků. I když k drobné obměně zvonického ansámblu občas dojde, čítá skupina „Klatovských zvoníků“ okolo deseti nadšenců, kteří se dle svých časových možností střídají při pravidelných zvonění na zvon Vondra. Jedním ze zvonicky významných dní, kdy se sejde celá skupina „Klatovských zvoníků“, je vánoční zvonění na Půlnoční mši. Je to okamžik, kdy si všichni po vykonání své zvonické povinnosti (poslední v daném roce) vzájemně přejí příjemné prožití vánočních svátků, mnoho štěstí a zdraví do dalšího roku.
A když pak sestoupíte z Černé věže, dole stojí pan Tichý a hned se ptá: „Kdo jste tahal jako druhý na straně k náměstí? Ty? Taháš jako kráva!“, hned víte, že vše je (i letos), jak to má být! 😃
Dostupné z: https://
