Hodiny na Černé věži
Téměř 300 let byla věž bez hodin. Teprve v roce 1853 byla práce zadána klatovskému mechaniku Janu Boškovi (Johann Buschek). V roce 1855 práci dokončil a hodinový stroj pracuje dodnes. V době zhotovení hodinového stroje šlo o jednoduchou konstrukci řešenou velmi neobvykle. Hodinový stroj je široký 208 cm, vysoký 47–49 cm a hluboký 71 cm. Kyvadlo má délku přes 1,5 metru. Věžní hodiny odbíjejí čtvrtě na bronzový cimbál zavěšený vysoko ve věži a celé hodiny nejprve na zvon Vondra a poté na velký bronzový cimbál zavěšený ve špici věže vedle cimbálu čtvrťového.
Pod ochozem věže, se čtyřmi menšími věžičkami v rozích, jsou umístěny ze čtyř stran černé čtvercové ciferníky věžních hodin o rozměru 4,26 × 4,26 metru se zlatými číslicemi a ručkami, na rozdíl od dnešních hodin tak, že velká ručka ukazuje hodiny a malá minuty. Ručka hodinová, která je pro spolehlivé odečtení času důležitější, je zde větší, delší a viditelnější o délce 2 metry. Ciferníky s menší ručkou minutovou se na věžních hodinách zhotovovaly, i když výjimečně, ještě až do konce 19. století.
Hodinový stroj je umístěn v polovině věže. Pohon hodinových ruček je realizován soustavou převodů a táhel až do prostoru hodinových ciferníků. Generální oprava hodin byla provedena v dubnu 1992 hodinářem Jiřím Prokoppem z Nýrska za spolupráce Jana Tichoty z Nýrska, Václava Javorského z Depoltic, Václava Souška z Nýrska a Stanislava Štrobla z Klatov, který se také dlouhou dobu se staral o natahování hodinového stroje. Do roku 2004 hodiny bylo nutno ručně klikou natahovat jedenkrát denně.
Protože chod hodin začal být nespolehlivý, bylo přikročeno v roce 2004 k celkové opravě hodinového stroje, včetně opravy systému odbíjení. K původnímu stroji bylo nainstalováno automatické natahovací zařízení, které dovoluje zachovat celý původní systém pohonu stroje závažími zavěšenými na lanech. Stroj tak zůstal zachován nejen v původním stavu, ale zařízení je konstruováno tak, aby jej bylo možné kdykoli v budoucnu odstavit a historicky cenný věžní hodinový stroj opět natahovat ručně. Modernizaci realizoval restaurátor věžních hodin akademický sochař Petr Skála a spol.
Ve výši druhého patra vedlejší budovy radnice je umístěn čtyřiadvacetihodinový orloj, navržený prof. Ferdinandem Vaňkem (*19. 12. 1849 – †29. 3. 1939). Gymnaziální profesor Ferdinand Vaněk byl také malířem a známým klatovským historikem, spoluautorem klatovského dílu Soupisu památek. Spolupracoval na renovaci klatovského děkanského kostela, kde byl tajemníkem Spolku pro vnitřní výzdobu.
Orloj byl řadu let nefunkční a opraven byl až v roce 2000 v souvislosti s opravou budovy radnice.
text přejat z: http://
Jak se našly rafičky, které se nikdy neztratily
K orloji profesora Vaňka na klatovské Černé věži se váže jedna ve své podstatě veselá příhoda. Jak se píše v mnoha zdrojích, orloj byl dlouhá léta nefunkční. Jedním z důvodů byly i „záhadně“ ztracené rafičky.
Celé to patrně začalo v roce 1976, když se město Klatovy rozhodlo orloj opravit. Pochopitelně „velkoústé“ plány jsou jedna věc, ale realizace pak bývá složitější. Ukázalo se, že na orloji bylo třeba práce jako… jako na orloji! Kromě opětovné opravy sgrafitového ciferníku byly třeba i mechanické opravy pohonu rafiček a taktéž bylo třeba zrenovovat i rafičky samotné. Oprava historického orloje vyžadovala odborníky a fachmany, kterých se tenkrát příliš nedostávalo. Ne, že by to dnes bylo lepší! Takže zatímco v té době břízolitové fasády jely jako divé, najít někoho, kdo by opravil sgrafitový ciferník byl očistec. A to nemluvíme o hodináři, který by zrepasoval kolečka pohonu rafiček. Mezitím, co se rozbíhaly (a zastavovaly) pokusy o opravy na fasádní výzdobě, docházelo k postupnému zprovozňování hodinového stroje, byly demontovány hodinové rafičky a odeslány k vyčištění, renovaci a novému pozlacení.
Zatímco se práce na orloji komplikovaly a prodlužovaly, oprava rafiček byla naopak vyřízena velice rychle. Když se zrenovované rafičky vrátily, nebylo je ještě kam osadit. Práce na orloji postupně stále tak nějak pokračovaly, ale dokončení bylo zatím v nedohlednu. Zodpovědný pracovník tedy rafičky bedlivě zabalil do balicího papíru a chtěl je uložit do doby, než bude možnost je namontovat. Kam ale takové rafičky uložit? Dvoumetrové rafičky nejsou zrovna tužka, která se vejde do šuplíku. Navíc je třeba je uložit někam, kde se nepoškodí! I nakonec místo našel. Zabalené rafičky položil v radničním archivu na horní polici jednoho z regálů. Rafičky ležely v celé své délce na bezpečném místě. Co by se mohlo stát?
Neustálé průtahy a komplikace nakonec opravu hodin ukončily…
Čas běžel a orloj na Černé věži byl spíše jen sgrafitovým obrazem než měřičem času. Jak by také mohl, když neměl rafičky a nikdo už ani netušil, kdy se ztratily! Zodpovědný pracovník, který rafičky uložil, mezitím změnil místo. Navíc se po rafičkách přece nikdo nepídil…
Tak přišel rok 2000, kdy se rozhodlo o opravě sgrafitové fasády radnice. A když se opravovala sgrafita na radnici, někoho napadlo, že by se mohl opět opravit i sgrafitový ciferník na vedle stojící Černé věži. A co tahle opravit orloj celý? To by byla paráda! Tentokráte opravy proběhly o něco rychleji. Jediný problém však přetrvával. Nebyly rafičky!
Nastalo dlouhé a hlavně neúspěšné hledání podrobností o osudu rafiček…
Jednoho dne takhle seděl na pivku se svými bývalými kolegy i náš „pachatel ztráty“ rafiček a povídal si s nimi, co je nového… a tak vůbec, jak ten život běží. Jeho přátelé se mimo jiného zmínili o tom, že se postrádají rafičky od orloje, které se kdoví kdy ztratily. Nebo je snad někdo i ukradl? Ptali se, zda tento bývalý archivář neví o nějakých starých fotografiích, podle kterých by se daly nechat vyrobit nové repliky…
Je asi jasné, co následovalo! Velký údiv a pak instrukce, kam mají zajít a na který regál mají sáhnout. Ejhle, rafičky byly rázem zase na světě! To bylo slávy, místní noviny tuto příhodu pochopitelně prezentovaly jako nález století!
Tak vidíte, jak málo stačilo, aby na klatovském orloji byly kopie rafiček.
A jaké překvapení by asi jednou čekalo na toho, kdo by se rozhodl ve zmíněném archivu utřít prach i na horních policích. To by pak teprve byl nález století!
Kdo byl Ferdinand Vaněk
Ferdinand Vaněk se narodil v rodině velvarského kancelisty Josefa Vaňka a jeho manželky Marie, rozené Šturmové. V Praze studoval Akademii výtvarných umění, jeho spolužáky byli například František Ženíšek či Josef Václav Myslbek. Po absolvování studia se však Vaněk začal věnovat své pedagogické dráze, při níž mohl uplatnit své umělecké nadání, a zároveň mu nabízela (na rozdíl od dráhy umělce) existenční jistotu. Okolo roku 1889 nastoupil v Klatovech jako učitel kreslení na reálném gymnáziu.zdroj [1]
Ferdinand Vaněk byl typickým příkladem kulturně a společensky angažovaného člověka druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Tak jako mnoho jiných intelektuálů této doby, působil Vaněk v řadě oblastí, v nichž vykonal mnoho záslužného. Dnes je však téměř zapomenut, jednak proto, že se věnoval zejména regionálním záležitostem, jednak ho zastínily mnohem větší osobnosti jeho doby.
Mezi obory, jimž se Vaněk věnoval, nacházíme zejména pedagogiku, publicistiku, malířství, konzervátorství, topografii a vlastivědnou činnost. Nejvýznamněji se v nich angažoval právě v době svého působení v Klatovech. Do dějin tohoto šumavského města se zapsal jako člen trojlístku Karel Hostaš – Jindřich Vančura – Ferdinand Vaněk, který se zasloužil především o zmapování dějin klatovského regionu a o zachování řady významných památek. Ve své době byl Vaněk velmi uznávanou autoritou především v ochraně památek a ve vlastivědné činnosti. Zatímco Karel Hostaš (v roce 2003 po něm bylo pojmenováno klatovské muzeum), či Jindřich Vančura (autor doposud nejrozsáhlejší syntézy k dějinám města) jsou obyvatelům Klatov poměrně známí, Vaňkův přínos laické veřejnosti je, s bídou (!), znám akorát tak orlojem na Černé věži.
Významnou konzervátorskou prací Ferdinanda Vaňka byl v roce 1898 dohled na řádné provádění uměleckých prací (kamenických, malířských a sochařských) podle pokynů ústředního památkového ústavu na restaurovaném arciděkanském chrámu v Klatovech. Vedle tohoto dohledu se stal Vaněk jednatelem Spolku pro vnitřní úpravu chrámovou. Po celou dobu oprav arciděkanského kostela, které trvaly plných 10 let, si Vaněk svého úkolu hleděl s velkým nasazením, a to i přesto, že se jednalo o práci, za níž nedostával žádný honorář. Finance na restaurování kostela pocházely z různých veřejných fondů a pro Hostaše a MUDr. Aloise Maška, kteří se ve vedení města o financování celého projektu starali, nebylo snadné získat alespoň základní částku na realizaci oprav. Žádosti o finanční podporu vypracovával Hostaš, který argumentoval především architektonickou výjimečností chrámu. K těmto žádostem přikládal Vaňkovy kresby kostela a jeho architektonických prvků, které měly onu architektonickou výjimečnost prokazovat. Během celé rekonstrukce se stal Vaněk „pravou rukou“ architekta Josefa Fanty, který byl autorem restaurátorských zákroků prováděných v chrámu, a rádcem výtvarníků, kteří restaurátorské zákroky realizovali.
Souběžně s desetiletou rekonstrukcí kostela probíhaly v Klatovech i další opravy památek. V průběhu roku 1899 byla provedena oprava orloje, respektive jeho obnovení, v dolní části Černé věže. Zde se Vaňkovi podařilo prosadit sgrafita s námětem „staročeského orloje.“ Sám také vypracoval výtvarný návrh orloje, který byl posléze také zrealizován. Během prací na orloji vykonával Vaněk stejně jako v případě kostela dozor, tentokrát spíše z titulu autora návrhu. Ačkoliv se Vaněk pro město Klatovy a jeho památky zasloužil v mnoha směrech, je jeho návrh orloje na Černé věži, jak již bylo řečeno, v podstatě jediným počinem, o kterém se v současné době může laický zájemce o historii Klatov v souvislosti s jeho osobou dozvědět.
Vedle konzervátorské a pedagogické činnosti se Ferdinand Vaněk v Klatovech aktivně zapojoval do politiky, do práce místních spolků či do jakýchkoliv kulturních aktivit ve městě a okolí. Od roku 1918 (1919) byl členem městského zastupitelstva, kde byl aktivní zejména ve stavebním odboru, což mu pomáhalo účinněji prosazovat zákroky v oblasti památek, jako tomu bylo například u odhalených sgrafit na domě čp. 70 v Krameriově ulici, nebo v případě zbytků městského opevnění, u nichž prosadil jejich zachování a využití bezprostředního okolí hradeb pro městské parky (např. dnešní Hostašovy sady).
Vaněk byl také členem v mnoha místních spolcích a kulturních institucích. Nalézáme ho například jako prvního předsedu Osvětového svazu, či ve funkci jednatele Okrašlovacího spolku. V souvislosti s touto jeho činností je nutné připomenout, že Vaněk je také autorem článku, věnující se historii zeleně v Klatovech, konkrétně vzniku a výsadby jednotlivých městských sadů.
text přejat z: [2] (zkráceno)
zdroje:
- Ferdinand Vaněk. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 8. 12. 2023. Dostupné z: https://
cs. wikipedia. org/ wiki/ Ferdinand_ Van%C4%9Bk. [cit. 2024-06-18]. - TOMANOVÁ, Barbora. Ferdinand Vaněk – klatovský učitel, publicista, akademický malíř, konzervátor, topograf a vlastivědný pracovník. Diplomová práce. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2013.